Každý má jiné choutky, ty čínských mužů byly však velmi podivné. Vrcholem erotiky pro ně byla žena s malinkýma nohama, čemuž ovšem předcházel bolestivý a barbarský proces lámání a svazování nohou.
O svazování nohou už se dnes příliš nemluví, sami Číňané přiznali, že šlo o „špatnou“ tradici; patří však k historii národa. Její počátek sahá do 10. století a v kurzu zůstala přibližně 1 000 let. Proces svazování začínal od nízkého věku 2 let a pokračoval minimálně dalších 10 – 15. Co přesně se mužům na těchto dívkách se znetvořenými chodidly líbilo, zřejmě nikdy nepochopíme.
Bolestivý proces, po kterém dívka nemohla chodit
Cílem bylo zastavit růst chodidel pevnou bandáží, což mělo za následek znetvoření nohou do tvaru kopyta. Během procesu došlo ke zlámání nártu, takže bylo nutné váhu těla přenášet na paty . Dívky pak byly schopny chodit pouze s obtížemi, ovšem i při stání se musely opírat o pevnou základnu. Takto znetvořené nohy pak měly připomínat lotosový květ. A čím menší nožku dívka měla, tím byla pro muže atraktivnější.
Byl to národní zvyk, ostatní odpuzoval
Tento zvyk značně odpuzoval každého, kdo nebyl čínské národnosti. Mongolští i mandžuští císaři se jej pokoušeli omezit či zcela zakázat, ale tradice mezi lidmi přetrvala. Byla natolik rozšířená, že bylo téměř nemožné se jí zcela zbavit – nejoblíbenější byla mezi prostými rolníky na venkově, kteří se tímto způsobem snažili přiblížit aristokracii.
Přitom právě na venkově chyběla ženská ruka nejvíce. Věřili, že když bude mít jejich dcera malé nohy, všimne si jí někdo z urozených pánů a dívka tak bude mít zajištěný dobrý život. Tato tradice byla jednou z nejkrutějších v historii Číny a některé dívky dokonce v průběhu zemřely …v bolestech.
Čínská kámasútra o svázaných nohách
O tradici svázaných nohou do lotosových květů vznikla dokonce příručka sexu. Ta obsahovala 48 různých způsobů, jak si se svázanými chodidly hrát. Ač se může zdát tato obdoba kámasútry poněkud odpudivá, mezi čínskými pány se těšila veliké oblibě.
Kdy a proč tradice vznikla není jisté
Dodnes není zcela jasné, kdy a kde tato tradice vznikla, ani co vedlo jejího „zakladatele“ k přesvědčení, že zrovna malé nožky budou pro muže atraktivní. Existuje několik uznávaných teorií a ještě více těch, co nejsou příliš rozšířené nebo je lze vyvrátit.
Konkubína Daji
Příběh vypráví o konkubíně Daji, která žila v období dynastie Sung (1 000 let př.n.l.). Z uznávaných teorií je tou zřejmě nejkrutější/nejsobečtější, ale rozdíly mezi panovníkem a prostým lidem byly obrovské. Konkubína jednoho dne požádala císaře, aby bylo svazování chodidel pro všechny dívky povinné, a jen její (normální) nohy tak zůstaly standardem krásy a elegance.
Kurtizána císaře Xiao
Příběh vypráví o kurtizáně císaře Xiao (5. století), která tančila bosá na plošině vykládané zlatem a perlami s designem lotosových květů. Císař byl jejím tancem natolik okouzlen, že pravil „lotos pramení z každého tvého kroku“ (což může být také důvod, proč se svázaným nohám říká lotosové nohy). Neexistuje však žádný důkaz, že by nechal císař kurtizáně nohy svázat.
Konkubína neznámého císaře
Císař požádal svou konkubínu, aby si svázala chodidla bílým hedvábím do tvaru půlměsíce a zatančila balet známý jako Lotosový tanec. Podle císaře byla konkubína naprosto půvabná a její tanec připomínal „klouzání na vrcholu zlatého lotosu“, což vedlo jiné vysoce postavené dámy ke svazování svých chodidel.
Jak proces svazování nohou do lotosových květů probíhal
Se svazováním se začalo dříve, než se začalo chodidlo plně vyvíjet, tzn. mezi druhým a pátým rokem života. Nohy dívek byly namáčeny do směsi bylin a zvířecí krve, což mělo zklidnit (paralyzovat) nohy a zmírnit tak případnou bolest. Nehty nohou musely být co nejvíce zastřihnuty, aby se zabránilo jejich zarůstání do kůže a tvorbě infekce, protože prsty měly pevně přitisknuté k chodidlu nohy. Bavlněné obvazy byly potom namočeny do směsi bylin a krve a započalo pevné vázání. Pokud byla noha ve výsledku příliš velká, zatlačilo se na ohnuté prsty tak silně, až se zlomily, a velikost chodila byla zase o něco menší. To se stávalo velmi často a dívky tak strávily celé mládí v bolestech.
Polámané nohy vyžadovaly velkou péči, a tak pokaždé, když se obvazy sundaly, byly nohy umyty, prsty a zranění pečlivě zkontrolována, a nehty velmi pečlivě zastřiženy. Poté byly nohy namasírovány, aby se uvolnily, a následně ztlučeny, aby se kosti staly pružnějšími. Chodidla pak byla namáčena do odvaru, díky němuž odpadlo odumřelé maso. Poté došlo k opětovnému ohnutí prstů pod chodidla a následnému obvázání.
Proces svazování nohou se opakoval v majetných rodinách ideálně každý den a v chudších rodinách dvakrát až třikrát týdně. Bylo totiž potřeba obměňovat opotřebované obvazy a neustále je utahovat. „Lámání nohou“ prováděly zpravidla ženy najaté speciálně na tuhle práci, případně starší žena z rodiny (babička, teta). Kvůli pohledu na bolest to bylo vhodnější, než kdyby proces prováděla samotná matka dívky.
Co si ještě přečíst? Další zajímavosti z asijské kultury
