Novinky a články z nejkrásnějších míst Asie

Qiang, zkouška mistra (díl druhý)

Qiang, osamělé příběhy

Qiang se po několika týdnech konečně blížila k cíli. Jak pokračovala v cestě, okolí pomalu utichalo, až najednou zůstalo naprosté, ničím nerušené ticho. Řeka vedoucí ostrými skalními úseky nevidala jediný zvuk …stromy ohýbající se ve větru nešuměly …dokonce i ptáci jako by ztratili hlas. Qiang vše s podivem pozorovala, a pokračovala v cestě. Když došla až k hoře, na jejímž vrcholku ležela Osamělá zahrada, bylo už šero, a Qiang se rozhodla utábořit, neboť horská cesta by mohla být zrádná, a pro neopatrného poutníka smrtící.

Časně z rána vzbudily Qiang ostré sluneční paprsky …s rukou stínící obličej pomalu otevírala oči a chystala se vstát, když tu před sebou uviděla postavu zarostlého starce v rouchu s kápí. Vyděšeně ustoupila odskočila zpět, ale postava se ani nepohnula. “Už na Tebe čekám, Qiang”, řekla z nenadání postava a vydala se do hor. Qiang příliš nechápala, co se vlastně stalo …i přesto v rychlosti popadla věci a následovala starce.

Cesta byla zpočátku klidná a nepříliš obtížná – až na pár vystouplých kamenů. Qaing se starého muže neustále ptala, kdo je, a kam to vlastně jdou …ten však neodpovídal a pokračoval v cestě. Po zhruba třetině cesty došli k Sloupovému mostu …ten sestával z několika hrubých kamených sloupů, zjevně vytesaných už kdysi dávno. Zatímco mistr mlčky pokračocal v cestě a přecházel z jednoho sloupu na druhý, jako by kráčel po normální cestě, Qiang přepadl silný strach. Při pohledu dolů se navíc zděsila ještě více, když pomyslela, že by třeba ztratila rovnováhu a spadla. Mistr se od Qiang stále více vzdaloval – jako by mu bylo jedno, půjde-li s ním, nebo se vrátí zpět. Dívka viděla jen starcova neustále se vzdalující záda; dodala si odvahy a pomalu přecházela z jednoho sloupu na druhý …pro jistotu se krčíc, aby se stihla v případě pádu chytit rukama.

Qiang

Když se po několika minutách konečně dostala na druhou stranu, po mistrovi nebyly nikde ani stopy. Qiang zachvátila mírná panika, a rozeběhla se dále po cestě, doufajíc, že mistra dostihne. Běžela už nejméně deset minut, ale po mistrovi, jako by se slehla zem. Na chvíli se zastavila, abyse rozhlédla kolem – neviděla nic jiného, než strmé skalní stěny, mezi nimiž vede úzká cesta. Vracet se jí nechtělo, a nezbývalo jí, než pokračovat v cestě. Po čase už docela zapomněla na mistra, kterého se snažila dostihnout, a v tichu, které vládlo v celém okolí, pokračovala jen se svými myšlenkami.

Qiang šla vytrvale a bez přestávky, aby se dostala z hor do setmění …po několika hodinách přestávala věřit, že to zvládne – zatímco nad horami bylo stále ještě světlo, mezi stěnami hor nebylo vidět dál než 5 metrů před sebe. Qiang se strachem, že v horách zůstane, pokračovala v cestě, když po půl hodině konečně spatřila světlo. S nadějí pokračovala až k němu …byly to louče u bran zahrady. Opatrně otevřela bránu a vstoupila dovnitř. Spatřila mistra sedícího u nízkého stolku, na němž byla přichystány dvě misky. Qiang vklouzla dovnitř a pomalu za sebou zavřela bránu. Chvíli mistra pozorovala, jak čte zarytě nějakou velkou knihu …na chvíli zavřela oči a klesla do kolen, aby se po tak náročném dni trochu uvolnila. Když opět otevřela oči, mistr se na ni upřeně díval a pokynul jí, aby se usadila ke stolu. Dívka se po chvíli váhání vrhla ke stolu, jako by týden nejedla. Zatímco mistr se spokojil s miskou rýže a kouskem masa, Qiang se nezastavila ani u třetí porce, a mistr si po dobu její večeře dále pročítal knihu. Když konečně dojedla, mistr vstal a pokynul jí, aby jej následovala – dovedl ji do malého útulného pokoje: “Pořádně si odpočiň, máš za sebou dlouhou a náročnou cestu …zítra mi ukážeš, co v Tobě je”, řekl mistr odhodlaně, uhasil světlo a odešel.