Válka ve Vietnamu byla dlouhá a krutá. Velké břemeno nesli nejenom zdejší muži, ale také ženy, které přišly o své muže a syny a musely po válce doslova znovu obnovit zemi.. Jejichž hlasy dlouho v dostupné literatuře chyběly. Uznávaný vietnamská autorka Nguyen Phan Que Mai se rozhodla tuto nedostatečnost napravit a představila světu svůj anglicky psaný román The Mountains Sing (Hory zpívají), který si klade za cíl osvětlit příběhy žen, které nejenže válečný konflikt přežily, ale musely znovu obnovit své rozbité životy.
Dosud psali o vietnamské válce jenom muži o mužích
The Mountain Sing je román psaný z pohledu vietnamské babičky a její vnučky. Vypráví příběh čtyř generací své rodiny, který pokrývá většinu období 20. století od francouzské kolonizace, přes vzestup komunismu a válku s Amerikou až do současnosti.
„Vyrostla jsem obklopená neuvěřitelnými ženami. Moje dětství bylo plné obrazů žen, které čekaly na návrat svých blízkých z války,“ vzpomíná autorka románu Nguyen Phan Que Mai. „V mojí vesnici v podstatě zůstaly jenom ženy, které později musely pokračovat. Musely vychovávat děti a přežít,“ vysvětluje.
Dosud vydané romány pojednávající o válce ve vietnamu, jako „Věci, které nesli“ od Tima O‘Briena nebo „Tichý Američan“ od Grahama Greena už jsou téměř literární klasikou, ale nabízejí jen málo podrobností o zkušenostech žen z tohoto válečného konfliktu. I nejslavnější romány vietnamských autorů, kteří se tímto tématem zabývali, jako byl Viet Thanh Nguyen, jehož román „Sympatizant“ vyhrál Pulitzerovu cenu, nebo Bao Ninha s jeho románem „Smutek války“, byli muži.
Následky války si Vietnamci nesou dodnes
„Chtěla jsem ukázat vietnamskou válku a vietnamskou historii z jiného úhlu, z úhlu vietnamských žen,“ dodává šestačtyřicetiletá autorka, která chtěla k tématu zaujmout jiný přístup, než její předchůdci. „Viděla jsem, že ženy nesly velké břemeno války.“
Spisovatelka Que Mai strávila většinu svého dětství v poválečných dobách na jihu země, kam byl její otec, učitel, povolán ze severu. Tehdy se přestěhovali na vrchol delty Mekongu, kde byla úrodná půda a její rodina si zde mohla vypěstovat živobytí. Než ale zasadili rýži, museli nejdříve z polí odstranit všechny zbylé náboje a nábojnice.
I přes opětovné sjednocení země v roce 1975 bylo stále rozdělení mezi komunistickým severem a demokratickým jihem patrné stejně, jako kdykoliv předtím. Spisovatelka si vzpomíná na děsivou první noc strávenou ve svém novém domově, kdy někdo výbušninou odpálil přilehlou skálu, zatímco ona se svou rodinou právě seděla u večeře. „Lidé z jihu nás považovali za útočníky,“ vzpomíná.
I po čtyřech desetiletích se stále mnoho těchto starých ran ještě musí uzdravit. Ti, kteří bojovali v krvavém válečném konfliktu s USA i členové rodin těch, kteří padli, dosud trpí nevyřešenými traumaty.
„Mám přítele, který bojoval ve válce a ani teď po letech nedokáže spát se stropním ventilátorem v místnosti. Stále mu připomínají americké vrtulníky, které ho pronásledovaly a střílely po něm,“ říká Que Mai, jejíž román sice není autobiografií, nicméně vliv jejích osobních zkušeností se do něho silně promítá. „Chtěla jsem napsat tuto knihu pro uzdravení, pro mír a usmíření,“ uzavírá autorka.
